Články

Zápis z testu: 1951

Příprava

Na začátku nebylo nic – jen čistý papír a nadšení hráči. Společným úsilím vybrali rok 1951 na Long Islandu v New Yorku, a svou hru se rozhodli vystavět na základě konspiračních teorií kolem Philadelpského Experimentu (zneviditelnění lodě USS Eldridge i s posádkou v roce 1943 za pomoci elektromagnetického pole). Něco takového už jsme plánovali hrát dříve s Bifim, ale nakonec ze hry sešlo. Byl jsem proto celkem překvapen, jak je to téma v poslední době aktuální.
V příběhu nakonec měly hrát hlavní úlohu postavy Phillip Svenson (obtloustlý postarší vědec posedlý odhalením a prokázáním pravdivosti konspirační teorie) a dva reportéři New York Times, Kristine Greenová (trochu naivní fotografka, jejíž bratr pracoval na podezřelém vládním vědeckém projektu) a Jeremy Irving (ambiciózní a dravý novinář s cílem získat sólokapra na titulní stranu).
Dále dostali hráči za úkol, aby každý z nich vytvořil jednu svou domovskou lokaci a jednu vedlejší postavu, která se v příběhu objeví. Tak vznikly klíčové postavy informátor pan Shelly pracující jako nenápadný uklízeč v místním baru, plukovník Arnold Hoffman, který má celému tomu tajnému projektu velet a Kristinin bratr Donald Green, kterému se nedávno stala velmi podivná autonehoda, po které je odkázán na kolečkové křeslo, hledí z okna ven a nemluví. Jako domovskou lokaci si hráč Phillip vybral bar The Ear, kde uklízí jeho kontakt pan Shelly, Kristine měla bratrův dům a Jeremy svou kancelář New York Times.
Příprava byla takřka hotová, zbýval poslední krok, který se nakonec ukázal jako ze všeho nejzábavnější: odvyprávět trailer podobný těm filmovým.

Trailer

Trochu prší a Nočním New Yorkem jede taxi, v něm sedí Kristine se zasmušilou tváří.
V elektrotechnické laboratoři připojuje vědec jako pěst velké jádro do připraveného zařízení.
Phillip v baru objedná burbon a pan Shelly mu podává obálku. Uklízeč se napije a řekne polohlasem: „Doufám, že nám to nepřinese jen problémy.“
Nočním New Yorkem jede taxi, Kristine se podívá na květiny vedle na sedadle a povzdychne si.
Vědec zaklapne pojistku a spustí zařízení. Místností se rozzáří palčivé modré světlo a on se snaží zakrýt si oči předloktím. Ke svému úžasu vidí vlastní kosti jako na rentgenu.
Pan Shelly uklízí zavřený bar, najednou se ozve zadunění a skrz kulaté okénko ve dveřích přejede modré světlo po protější zdi. Pan Shelly se zamračí a vrátí se k uklízení.
Taxi zastaví a Kristine skrz zamlžené okno vidí nápis NEMOCNICE.
Vědec sedí nahý zády ke kameře. Na těle má spoustu zašitých ran. K němu se sklání doktor se slovy: „Jestli to chcete sepsat, už nemáte moc času.“
Dveře kanceláře New York Times se rozletěly, v nich stojí supící Phillip, sahá do kabátu a praští otevřenou obálkou na Jeremyho stůl. „Tady je důkaz… na co ještě čekáš, zítra ať je to na titulce.“ Jeremy vytáhne z obálky fotografii, dlouze se na ni zadívá a zavrtí hlavou: „Tohle nestačí.“
Kristine vchází dveřmi do nemocničního pokoje, kde leží její bratr – vědec.

Příprava pozadí

Měl jsem něco přes půl hodiny na přípravu pozadí pro hru. Mezi tím hráči našli na internetu a vytiskli mapu Long Islandu a několik verzí různých konspiračních teorií z období studené války.
Každá postava ve Střepech snů má nějaké role, které bude sehrávat v příběhu, nějaký cíl, za kterým si jde a životní hodnoty, na kterých jí záleží. Negativní stránku postavě určují takzvané šrámy, které postavu omezují a ubližují jí. Snažil jsem se ze všech těchto aspektů čerpat maximum materiálu, připravil jsem překážky, které budou stát na cestě za cílem postav a snažil jsem se připravit si nějaké vnášení šrámů do hry a pokoušet životní hodnoty postav. Každý z hráčů vytvořil i jednu vedlejší postavu a o těch jsem věděl, že by v příběhu měly být. Už tohle mi prakticky stačilo, navíc přidávat další materiál by jen odváděl pozornost od toho, co si do hry vložili sami hráči.
Už jsem jen zhruba nahodil, co se děje v komplexu, kam se postavy hodlaly vypravit, aby měly co objevovat a nemusel bych pak vše vymýšlet při hře. Nakonec jsem připravil pár zvratů, které měly podpořit dramatický průběh příběhu.

Hra

Všechno to začalo onou záhadnou fotografií v kanceláři New York Times. Phillip celkem snadno přesvědčil Jeremyho, že je potřeba celou věc pořádně prošetřit a zatáhli do toho i fotografku z denníku, protože její bratr ještě donedávna pracoval na nějakém tajném projektu pro americkou vládu. Od doby, co se mu stala podivná autonehoda, jí bratrovo pracoviště nedá spát.
Ještě toho večera se Phillip vydal za panem Shallym, který přestože dělal uklízeče v baru měl vždy nápadně mnoho informací. A ani tento večer pan Shally nezklamal. Phillipovi se podařilo mu vysvětlit, že jestli někdo, tak právě on je vyvolený odhalit celé spiknutí. Nakonec dostal přesnou informaci o východní části Port Washington a přepadové šachtě, kterou se dá dostat do komplexu navenek se tvářící jako velký sklad zboží.
Kristine se vydala k bratrovi domů a po hádce s jeho ženou nakonec dostala povolení podívat se do Donaldových věcí. Ten už je nejspíš nebude nikdy potřebovat, sedí na kolečkovém křesle a nepřítomně celé dny hledí z okna. V Donaldových věcech našla podezřelé informace o jakémsi projektu 0301.
Druhý den navečer společně s Jeremym vyrazili do Port Washingtonu. Phillip po prozkoumání záznamů k 0301 prohlásil, že je tu určitě nějaká spojitost, protože elektromagnetický výzkum popsaný v materiálech přesně seděl do jeho představy o spiknutí. V dokumentech byl popsán pětiúhelníkový 8m velký přístroj obehnaný cívkami a chlazený obrovskými trubkami s vodou. Nakonec si jen povzdechl, že čtením těchto přísně tajných materiálů se právě všichni dopustili velezrady.
V Port Washingtonu našli přepadovou šachtu přesně podle popisu. Prolezli skrz až se dostali k jakémusi uzavřenému můstku. Prošli jím a objevili se ve změti úzkých ocelových chodeb a malých místností. Jeremy se snažil v tichosti co nejdříve prozkoumat okolí. K jeho překvapení se mu podařilo najít plány komplexu, kde se právě nacházeli, stálo na nich USS Eldridge – loď je majetkem amerického námořnictva.
V tu chvíli zaslechli hlasy a nenápadně se vydali k nim. Jeremy se snažil vše zaznamenat na diktafon (velký na popruhu přes rameno). Mluvili plukovník Hoffman a jakýsi Newman. Po odposlechnutí bylo jasno: Rychle se odklízí zařízení lodi, aby mohl být ještě dnes v noci spuštěn nějaký experiment.
Na lodi s nimi však byl ještě někdo, a věděl o nich.
Ve stresu počkali až námořníci a vojáci odnesou všechen materiál a po jejich stopách se vydali z lodě ven do suchého doku. Ukryli se mezi bednami s přístroji a Kristine nečekala a pokusila se jednu z beden otevřít. Z pilin v ní pak vytáhla jako pěst velké elektrické zařízení omotané cívkami. V tu chvíli se odněkud objevil muž, vyrval jí zařízení z rukou a dal se na útěk. Kristine se napružila a dala mu ránu svou těžkou kabelkou. Zloděje srazila na zem a byla na sebe hrdá.
Při výslechu – šeptem – za bednami zjistili, že onen zloděj je ruský agent, jak řekl, hájící celosvětové zájmy. V tu chvíli měli asi podobnou cestu a on jim oznámil, že jestli jdou dovnitř, půjde s nimi.
Kristine se ujala dalšího úkolu a to bylo odstranění námořníků, kteří hlídali velký vstup do hlavní budovy. Kabelem odpálila blesk z fotoaparátu, čímž odlákala jejich pozornost a všichni mohli vtrhnout dovnitř. Při akci jim ovšem zmizel z dohledu ruský agent.
V budově byly zřízeny laboratoře, Kristine fotila a Phillip s Jeremym se snažili najít nějaké důkazní informace – spisy, plány apod. Ve chvíli, kdy Jeremy vytáhl podezřelou schránku na dokumenty, ozvalo se zpoza jedné počítačové stěny cvaknutí. Byl to plukovník Hoffman. Mířil na Jeremyho pistolí a nekompromisně mu nakázal, aby od těch materiálů odstoupil. Všiml si i Kristine a nařídil jí odložit foťák. Budova se začala chvět a na dveřích se rozsvítili červená světla. Hoffman zařval: „Ke zdi!“ A v tu ránu dostal do hlavy těžkým telefonem. Phillip sebral ze země zbraň a odložil telefon.
„Neotvírejte to.“ ozvalo se.
„Donalde!“ Vykřikla Kristin na bratra. „Jaktože…“ … nejsi na vozíku už nějak nedořekla.
„Neotvírejte to.“
„Ale vždyť se musíme dozvědět, co se tu děje, svět se to musí dozvědět.“
„Jestli to otevřete, zastřelí vás všechny.“
„Nikdy bych nevěřila Donalde, že budeš na jejich straně.“
„Nejsem na jejich straně, jsem tu kvůli tobě, aby se ti nic nestalo…“
Kristine, nakonec svého bratra nepřesvědčila, že je dobrý krok získat důkazy. Donald to vzdal, naštval se a zmizel v chodbách laboratoří. Jeremy nečekal a otevřel pouzdro.
V pouzdru byly opravdu plány nejen k projektu, ale i cíl jeho použití. Osmimetrový přístroj pětiúhelníkového tvaru je zapuštěn v zemi a co se nachází na plošině uvnitř něj je ohnutím prostoru přeneseno na místo, kde se nachází druhé takové zařízení. Phillip okamžitě nalistoval – to druhé se nachází uprostřed Moskvy!
Teď už měli dostatek důkazů – fotky, materiály, elektrické jádro. Museli se ale dostat ven. Kvůli hlídačům už nebyla cesta zpátky, rozhodli se jít dále do budovy. Ta se celá chvěla a v chodbách blikala červená světla a pobíhali tam námořníci společně s vojáky.
Postavy nakonec vběhly do velkého hangáru a rychle se skryly na ochozu. Dole pod nimi byl velký pětiúhelníkový stroj, kolem něj spousta vojáků, vědců a námořníků. Plukovník Hoffman se mnul na krku a zavelel ke spuštění. Vojáci uvnitř zařízení se chytli beden, co tam byly nastěhované a připravené k transportu.
Jeden z vědců zatáhl za velkou páku. Ozvalo se zahřmění, celým hangárem proletělo několik blesků a vše se modře rozzářilo. Bylo vidět skrz kůži a maso a… a najednou všechno zhaslo.
Byla tma a vojáci se začali hlásit, za chvíli naběhly záložní generátory. Všichni byli v pořádku, jen zařízení přepálené a vědec u páky roztrhaný na kusy. Tohle všechno měla Kristine na fotkách a teď už byl opravdu čas dát se na úprk.
Na ochozu objevili žebřík, který vedl na střechu a rychle se snažili dostat ven dřív, než vojáci dole zpozorní. Ozval se křik a začaly lítat kulky. Všichni se dostali na střechu, jen Kristine prostřelili zadek.
Ze střechy se snažili rychle pomoct Kristine dolů.
Dole čekal s autem a kouřil pan Shelly. Všichni tři na něj koukali jak na zjevení. On jen típnul cigaretu a otevřel zadní dveře auta.
„Jen račte," řekl s upřímným úsměvem.

Epilog

Když vyjeli z přístavu, pan Shelly se zeptal: „Tak co, myslíte, že je svět připravený na pravdu?“
„Dokážete si vůbec představit, co by to znamenalo? Mohli by tě sledovat kdy by se jim zachtělo, každý zloděj nebo vrah by se mohl dostat okamžitě k tobě.“ nadhodil Phillip.
„Horší to je ale s celosvětovým konfliktem. Když jsem na tom projektu ještě dělal já, stavěli jsme podobnou věc ve čtyřicátým pátým v Berlíně.“ Doplnil Shally.
Kristine sebou škubla „Cože v Berlíně, já myslela, že jste uklízeč v baru.“
„He, no to jsem teď, dostal jsem na výběr – buď hřbitov, nebo bar. Takhle to mám aspoň blíž k lidem.“
„No, každopádně o té Moskvě radši psát nebudu.“ Ujistil je Jeremy.
„To je dobře, protože to by se taky v roce 2000 mohli děti učit: Jeremy Krviny – muž co rozpoutal 3. sv. válku.“
„Myslíš, že by to tak moc vadilo?“ Kristine na to.
Phillip se rozesmál: „To je asi jako bychom poslali na Rusko raketu a ona by selhala uprostřed letu. Taky bychom jim to asi neoznamovali.“
„No každopádně, až to zítra vyjde v Timesu, to budou všichni koukat.“

Bratr Donald navštívil Kristine v nemocnici, omluvil se jí a vysvětlil, že neměl na výběr. Ta autonehoda byl pokus o vraždu a on že mohl buď být zdravý a riskovat, že ho v nejbližší době někdo zastřelí, anebo hrát že přišel o rozum. Když se pak dozvěděl, že mu sestra hrabala ve věcech, došlo mu o co se asi snaží. Nakonec to byl on, kdo uprostřed experimentu přetížil obvody a za cenu zabití kolegy vyřadil zařízení z provozu alespoň na měsíc.
Ruský agent také nasbíral nějaké informace a odvezl je sebou do Ruska. Rusko se však nikdy nedozvědělo, že na jeho území je brána, kterou se dá lusknutím prstů poslat z Ameriky atomová bomba. Po zveřejnění části důkazů v Timesu se vedla dlouhá jednání a Rusům nakonec stačilo, že se jeli na zařízení podívat, vyměnili si informace a mohli se dále podílet na výzkumu elektromagnetických polí společně s USA.

Jeremy Irving nakonec za svůj článek dostal Pullitzerovu cenu a zároveň 30 žalob za přestupky a trestné činy spáchané během získávání informací. O rok později záhadně zemřel na údajně vyléčené srdeční onemocnění a dodnes je součástí mnoha konspiračních teorií.

Kristiane Greenová se rychle zotavila ze střelné rány a proslavila se získanými fotografiemi, i když ty nejzajímavější asi nikdy nespatří světlo světa. Přestala fotit pro Times a nastoupila jako fotografka pro jeden moderní týdenník pro ženy. Pět let nato napsala velmi emancipovaný román.

Phillip Svenson se nechal jmenovat v Irvingově článku jako vědec podílející se na odhalení. Brzy na to dostal nabídku od vlády a od té doby o něm nikdo nikdy neslyšel.

Pozn.: Hru jsme hráli necelých 5 hodin a a k tomu asi dvě hodiny přípravy. Bohužel se nám zdaleka nepodařilo v tomto čase tak rozvinout postavy, jak bychom si přáli a i děj běžel hodně rychle a ne moc reálně, abychom to všechno stihli. Klidně bych si s takovým materiálem dokázal představit hru na tři šestihodinová sezení. Kdy v prvním by postavy získávaly informace a snažily se dostat do komplexu, v druhé části by se odehrával děj uvnitř a třetí část by řešila situaci po získání důkazů, rozhodování, co s nimi, a život ve strachu.
Také jsem od začátku chtěl, aby se v průběhu hry vydedukovalo, co je vyfoceného na té důležité fotografii ze začátku hry. Ale nějak jsme nakonec na to všichni zapomněli.
Snad někdy příště.

- Matouš Ježek 4.9.2008

 

<< zpět na články

 

© Midnight Theatre