Články

Zápis z testu: Střepy války

Úvod

Na sklonku roku 2008 jsme měli možnost znovu otestovat připravovanou RPG hru Střepy snů. Jako téma jsme si zvolili akční příběh z prostředí druhé světové války, konkrétně z bitvy o Stalingrad. O volbě tématu a žánru se můžete celkem podrobně dočíst v diskusi, kde jsou ostatně i podrobněji popsány naše postavy: Vladimír K. Kameněvskij, Boris I. Zachrov a  Katya Sibirska - jediná žena v jednotce. Od hry jsme si slibovali především akci, nechtěli jsme přespříliš rozehrávat nějaké spletité či třeba emoční příběhy. Zkrácený popis příběhu odehraného za 5 a půl hodiny si můžete přečíst na následujících řádcích.

strepy valky

 

Zpátky ani krok!

„Soudruzi! Rozkaz zní: VYDRŽET!!! Vaše četa pod velením soudruha Karlamova musí zastavit nepřítele, který se blíží.....do prdele, už teď!  Jak jsem říkal – soudruzi z čety zde vydrží, aby ostatní soudruzi ze 3. brigády mohli ustoupit do města, kde…sakra, ihned nasedat, než bude pozdě!!! “ 
Asi takhle nějak zněla úvodní slova hlavního velitele zbytků 3. brigády – majora Sibirského. Ten společně s důstojnickým sborem a většinou ostatního mužstva naskákal na transportní vlak směřující do centra Stalingradu. Aby měl úprk alespoň nějakou šanci, musela asi dvacítka mužů střežit příjezdovou trať na předměstí zmíněného města. Mezi skupinou těchto „vyvolených“ byla i trojice našich postav.
Moje postava (Vladimír Kameněvskij) brzy zpozorovala, že v četě je i dcera samotného majora Sibirského – Katya. Ta se do čety přimíchala tajně, proti vůli svého otce, jenž ji chtěl držet v bezpečí, daleko od všech hrůz. Katya však měla již „z domova“ výborný střelecký výcvik, a tak si jej chtěla stůj co stůj vyzkoušet v praxi. Stranický lampasák jako Sibirsky dobře věděl, že politický rejstřík Vladimira není úplně čistý, a proto mu pod hrozbou gulagu pro jeho rodinu vydal rozkaz, aby na Katyu dohlížel. Vladimirovi tedy nezbylo, než na vyvýšeném náspu zaujmout pozici hned vedle neposedné majorovy dcerušky. Třetího hrdinu – Borise – nemusely tyto problémy zatím vůbec zajímat, neboť se toužil stát hrdinou SSSR a blížící se nebezpečí byla výzva…
Brzy již bylo slyšet klapot motorů a v dáli na zamrzlé stepi se začal vířit sníh… nepřítel se blížil.
V dálce šlo sotva rozeznat tank, dva transportéry a postupující pěchotu. Hráčka Katyi začala barvitě popisovat situaci, v níž její hrdinka zahlédla v optickém hledí pušky německého velitele sedícího ve věži tanku, jemuž zamířila přímo mezi oči a stiskla spoušť…

Systémově hráčka používala cíl své postavy, což byla touha Katyi dokázat si, že i navzdory tvrzení otce „na to má“. Mechanismem, který ji zvýhodňoval, byla její role „ostřelovačka“, naopak znevýhodnění ji přinesla „slabost“. Postupným zapojováním všech těchto charakteristik do hry hráčka obdržela určitý počet kostek a po (pro ni úspěšném) hodu mohla popsat, jak se skopčácký oficír skácel do tanku a nepřátelská jednotka bez velitele tak ztratila koordinaci, což zvýhodnilo naši četu.
Podobně postupoval hráč Borise, když jej v jeho touze „stát se národním hrdinou“ nechal proběhnout skrz oboustrannou palbu až k tanku a připevnit na něj výbušninu. Tím se příznivě projevila role „expert na výbušniny“ a nepříznivě jeho vymknutý kotník, čili „zranění“.

Cesta do pekel

Po krvavém střetnutí, v němž se podařilo vyřadit nepřátelská vozidla a obrátit přeživší fricky na útěk, však z celé čety přežily pouze čtyři postavy – naše trojice a velící četař Alexej Karlamov. Celá skupina se posilnila vodkou a vydala se po kolejnici směrem do centra Stalingradu, kde se hodlala připojit zpět k jednotce majora Sibirského. Ve Stalingradu však zuřily boje a projít městem tak, aniž by se člověk připletl do nebezpečí, nebylo nic jednoduchého. Ve snaze „nepozorovaně obejít“ boj o dům se však Vladimir dostal do hádky s četařem Karlamovem, který požadoval, aby se Katya držela vzadu a skupinu kryla. Mými ústy se tak Vladimir snažil svého nadřízeného přesvědčit, že by měl dceři samotného soudruha majora Sibirského raději zůstat nablízku.

Poté, co jsme s Vypravěčem začali odehrávat hádku, došlo na použití mechanismů. Vladimir odpíral rozkaz ve snaze „uchránit dceru majora Sibriského“, kde se však v rámci systému negativně projevila jeho „politická nespolehlivost“. To se po následných hodech muselo projevit i v rozhovoru. Roli, která by mou postavu v tomto konfliktu zvýhodňovala, jsem bohužel nenašel – ve výsledku měl tedy navrch Vypravěč a dialog tedy vyústil v uposlechnutí rozkazu (v němž jsem ovšem nezapomněl dostatečně „přihrát“ vnitřní nesouhlas). Při pokusu nepozorovaně proniknout hrál roli společný cíl, který postavy provázel po celou hru – a to bylo „Navrátit se ke své jednotce“.

Katya na chvíli přestala „krýt záda skupině“ a vyhlédla si mezi rozstřílenými domy dalšího oficíra. Poté, co se mu vytvořil tunel skrz hlavu, si jeho společníci povšimli, že mají nejspíš několik „Ivanů“ v zádech. To způsobilo, že se v čele postupujícímu Vladimirovi a Borisovi připletla do cesty pětice hitlerovců, avšak dávka ze samopalu a vržené granáty je záhy poslaly do pekel. Katya se pokusila pomoci ze země četaři Karlamovi, který zůstal odříznutý mezi oběma skupinami, avšak přišla zrovna ve chvíli, kdy se za četařovými zády objevil árijec se samopalem. Instinktivně použila šokovaného Karlamova jako štít. Dávka z kulometu udělala své, oba padli k zemi, Karlamov mrtev, Katya s poraněnou paží.

Úspěšné odstřelení oficíra i zlikvidování pětice Němců bylo v rámci systému součástí výše zmíněného společného cíle. Hráči tedy nesli společné riziko, ale zároveň mohli do konfliktu navzájem vnášet své vlastní role. Protože u všech existovala mj. role „Voják“, získávali při výsledných hodech vcelku výhodu, což poté i rozhodlo o výsledku. Naopak při snaze vyprostit četaře sledovala Katya pouze svůj soukromý cíl – což bylo „dokázat, že na to má“, do něhož systémově nemohli jiní hráči zasahovat (proto jsme se omezili čistě na roleplaying a k dokreslení situace křičeli“ „Katyo, běž!“). Vnesená role „žena“ ve snaze obměkčit německého vojáka nebyla použita příliš vhodně, a to mimo jiné ovlivnilo kostky tak, že kromě poraněné paže si Katya vysloužila chladný árijský pohled a hrubě znějící: „Ivan! Hände hoch!“
Zde jsem naopak já využil svého soukromého cíle „Uchránit dceru Sibirského“. Následně vnesená role „specialista na rychlopalné zbraně“ pro mě byla jen výhodou a v případě úspěchu vás systém v popisu scény nijak neomezuje – tudíž jsem vylíčil, kterak byl vinou prázdného zásobníku árijec ubit pažbou…

Krvavý mlýnek na lidské maso

Skupina se dostala až k nádraží v nitru města. Tam se setkala s příslušníky 2. brigády, od nichž se dozvěděli, že jejich jednotka byla cestou napadena a přesunula se na jih města. Po řádění německého ostřelovače, kdy padl velící důstojník (a scéně, kde se vyznamenala Katya jeho potrestáním) se velení ujal poručík Sokolov, který postavám nepovolil odchod k jednotce, dokud nesplní jeho rozkaz. Ten zněl posílit jeho jednotku při útoku na prostory někdejšího letiště, nyní drženého Němci. Naše trojice se tak stala součástí útoku tzv. lidské vlny, tolik typické pro Rudou armádu. Vpředu německé kulomety k zabránění útoku, vzadu kulomety komisařů NKVD k zabránění ústupu…útok se rozpadá, avšak naši hrdinové šťastnou náhodou objevili kanál, jímž je možno proběhnout pod německými pozicemi až do prostorů zničeného letiště. Tam naše postavy po krátké přestřelce pronikly do takřka neporušené letištní věže, kde se zmocnili protiletadlového kulometu, a Němcům dole pořádně zavařily…

Kromě mechanismů uvedených výše se zde se navíc uplatnil i jiný systémový prvek, umožňující hráčům částečně převzít pravomoci Vypravěče. Tak například onen kanál ústící za německým postavením jsem do hry vnesl já (přičemž jsem musel „spotřebovat“ určité body uvedené v osobním deníku). Stejně si počínala i hráčka Katyi, když „přivolala“ explozi minometu, která zasypala část kanálu a odřízla nám cestu zpět (což sice bylo na první pohled pro postavy nevýhodné, ale příběhově šlo o zajímavou scénu). Ani protiletadlový kulomet na věži nebyl původní, ale objevil se zde zásluhou Borisova hráče. Za některé z těchto „nápadů“ (zejména těch, které výrazně podporovaly příběh) hráči obdrželi bonusy v podobě kostek na víc. 

Zatímco Vladimir obsluhoval kulomet a kropil jím nepřátelské pozice pod věží, Boris seběhl z věže a začal v okolí klást miny, rozbušky a vůbec pasti všeho druhu, přičemž jej z vrchu kryla Katya, oddělávající každého germána, který se dostával do Borisovy blízkosti. Zde nelze opomenout Borisovu akci v rámci jeho snahy „stát s Hrdinou SSSR“. Při kladení výbušnin a vyhýbání se nepřátelům náhodou vtrhl do domu, který se ukázal být provizorním sídlem důstojnického štábu. Když však prušácká nobilita zvedla své aristokratické obličeje od štábních map, tak poslední, co v životě spatřila, byl slovanský podčlověk zblízka, který do nich právě vyprázdnil zásobník samopalu. Boris ještě stačil sebrat jejich známky a odznaky, nastražit poslední výbušninu a vrátit se k přátelům.

Při masakru německých oficírů zase Borisovu hráči pomohly mimo jiné i jeho hodnoty, jimiž byly „Vlast“ a „Hrdinství“, systémově umožňující hráči pokusit se „vylepšit“ proběhlý hod.

Trojice pak při úniku z věže ještě stihla objevit německý minomet, z něhož si několikrát stačila vystřelit směrem do německých pozic. Poté se vrátila do původního ležení 2. brigády, kde již poručík Sokolov rozprávěl nad lahví vodky s pistolí u hlavy rozprávěl o neúspěchu útoku na letiště. Když mu však trojice vylíčila své činy, které Boris podpořil známkami zabitých důstojníků, tak si poručík svůj záměr záhy rozmyslel. Trojici hrdinů pochválil a povolil jim pokračovat v cestě k postavení jejich vlastní jednotky.
Cestou skrz město se však postavy zapletly do dalších bojů, kdy městem ustupovaly jednotky rudoarmějců před silným útokem wehrmachtu, a následovaly další řeže ve stalingradských ulicích…

Opět se různě využívaly výše zmíněné mechanismy. Dalším z nich je možnost „gradovat“ děj. Systémově tak za zvýšení rizika pro svou postavu můžete zvrátit nepříznivý výsledek hodu. Příkladem může být Vladimirův pokus zlikvidovat kulometné hnízdo. Využil roli „paragán“ a hodlal parakotoulem přistát kulometčíkům před nosem. Avšak mechanismus těžící ze „zranění“nepříznivě ovlivnil hod. Vladimir si vykloubil načaté rameno a navíc se nad ním objevil skopčák s plamenometem. S rizikem, že Vladimir bude popálen, jsem se pokusil změnit výsledek hodu - což se povedlo a já popsal, jak Vladimir prostřelil plamenometníkovi nádobu s palivem. Ten se následně rozhořel jako pochodeň a vletěl přímo do německého kulometného hnízda, kde explodoval…

Noční jatka

Po bojích v ulicích se setmělo a postavy se ve skrytu tmy vydaly hlouběji na jih města podél zamrzlé Volhy, v níž se díky pozornosti německé kulometné hlídky málem vykoupaly. Šťastně se ale dostaly dál a ve skrytu tmy se dostaly do části, kde se měla nacházet jejich jednotka. Brzy však zjistili, že celé okolí je v rukou Němců a několik posledních přeživších z jejich jednotky má být postaveno ke zdi… 

Před každou hrou hráči vymýšlí trailer – tedy popisují scény, které by si přáli zažít ve hře. Scény z traileru může hráč do hry vhodně vnášet,  za což obdrží herní odměnu. To se ve hře povedlo již dříve (například při boji o letiště, částečně i ve scéně s explozí plamenometu). Ale vůbec nejlépe se scény z traileru uplatnily v této části, a to hned dvakrát po sobě: Nejprve se na scéně objevili hladoví civilisté přežívající v troskách města. Hned nato následovala scéna, kdy jsou zajatci postaveni ke zdi, avšak v poslední chvíli jsou místo nich zastřeleni jejich popravčí. Přesně obě tyto scény velmi dobře povedlo zanést právě sem a vzájemně i dobře provázat – naši hrdinové vysvětlili několika civilistům, jak střílet z pušky, a ti pak pomohli postřílet popravčí četu a zachránit zajaté rudoarmějce.

V zachráněných zajatcích postavy poznaly své soudruhy ze 3. brigády. Od nich se dozvěděly, že brigáda byla skoro rozmetána, avšak major Sibirski je zajat v prostoru bývalé radnice. Celá hra tak vrcholila útokem na radnici a vysvobozením majora Sibirskeho, jemuž nacistický důstojník již doslova držel nůž na krku. Zachráněný major nakonec po krátké hádce uznal činy své dcery Katyi i zásluhy pro něj nepohodlného Vladimira. Celá hra končila posledním, závěrečným konfliktem, v němž se postavy společně se zbytky své jednotky úspěšně probojovaly pryč z nepřátelských pozic.

Závěr

Hra vcelku splnila očekávání a skutečně se povedlo zahrát si akční příběh z období druhé světové války. Hlavní nedostatek bych viděl především v tom, že jsem společně s ostatními hráči neměl ještě zcela zažitou novou verzi herního systému. Proto byly popisy scén často trochu násilně „pozastavovány“ přemýšlením hráče, kterou mechaniku využije tentokrát. Na úkor akčních scén se rovněž méně než obvykle uplatňoval vzájemný dialog hráčských postav a následná interakce mezi hráči.

Každopádně jsem od předchozích hraní seznal, že původní herní systém Střepů snů prošel výraznou přeměnou – a podle mého osobního názoru značně k lepšímu. Myslím, že se už máme nač těšit ;-)

- Josef Straka 2.1.2009

 

<< zpět na články

 

© Midnight Theatre